Všude jenom psi

7. prosinec 2012 | 12.43 | rubrika: Verča

Tuhle malou smečku řídím já. Jmenuji se Veronika, je mi necelých 30 let a trochu jsem si naběhla rozhodnutím, že napíši i něco o sobě. Vezmeme to asi od dětství až po přeceňovanou dospělost, která neexistuje, protože všichni jsme stejní - jen s rozdílnými zkušenostmi, které z nám dělají to, čím jsme.   

  Rony Kerry P1230250 P1040090

Od mala jsem si přála mít vlastního psa. Jenže pokoj se mi plnil jen dalšími plyšáky, loutkami, soškami, pejsky na baterky a vypadalo to, že si svůj sen můžu nechat jedině tak rozplynout. Ráda jsem jezdívala za psem k babičce, kde jsme prvně měli aljašského malamuta kříženého s huskym - Ronyho a pak křížence belgického ovčáka malinoise - Ajaxe.

Už v době povinné školní docházky (rok 2000) jsem začala s kamarádkou navštěvovat místní útulek. Ze začátku jsme si chodily půjčovat psy na vycházky asi 2x týdně, o víkendech se mnou chodili i rodiče... Myslela jsem si, že nějakého psa úžasňáka mi nakonec povolí vzít domů, ale to se nestalo za celých pět let, co mé nadšení neutuchalo. často jsem chodila ven se stejným psem, dokud nenašel domov. Ze začátku menší rasy, časem i větší. Zbožňovala jsem ovčáky a velké křížence. Dle svých zápisků jsem za tu dobu vycházkovala se stovkou psů, různých povah, velikostí a zažila plno situací, odnesla si mnoho zkušeností a nespočet zážitků a vzpomínek na ně. Největší vzpomínka mi však zůstane na ovčandu Kerry, se kterou jsem začala chodit ven v létě 2004. Seděla v kotci, hlavu sklopenou, jako jedna z mála psů vůbec neštěkala, byla trochu prošedivělá, znala jsem ji z fotek z novin, kde ji nabízeli. Nikdo ji nechtěl, byla starší, měla problémy s klouby, začínaly problémy s ledvinami. Za Kerry jsem chodila velmi často až do února 2005, mnohdy i ve dnech, kdy ven vůbec nemohla, jen abych ji věnovala svůj čas a pozornost. Jednou, když jsem přišla, byl její kotec prázdný, ve sněhu nebyla jediná stopa jejich tlapek a miska na boudě byla otočená...

album já (15) P1040555 DSC08269