Odhodlaný VLK

16. duben 2015 | 13.06 |

Už tři roky po sobě jsem se opakovaně přihlašovala na dogtrekkingovou akci do Šlapanic, ale vždy jsem si našla "dobrý" důvod, proč nakonec nejet. Letos ale přišlo to skutečné nadšení a hlavně odhodlání! Jessie je v nejlepší kondici, každý druhý den nachodíme dost kilometrů a věříme si! My to prostě dáme!   

DSC01556 DSC01576 DSC01564

Celý den nás doprovázela mamka, byla naším hlavním sponzorem (děkujeme) a hlavně oporou, dělaly jsme si srandičky, že na začátku ji potáhneme my a do cíle ona nás, ale nebudeme předcházet... 

Ráno jsme vyrazily na šestou na vlak, díky tomu, že dřívější vlaky v sobotu nejezdí, domluvily jsme si pozdní příchod na prezenci a v domnění, že budeme startovat jako poslední, jsme se valily do kopce na cvičák. Jo, už v té chvíli jsem se proklínala, co jsem si to zase vymyslela za akci. 

Samozřejmě jsem si prvně vyslechla kecy o tom, jak je Jessie malá a ke všemu šedivá, ale jelikož mám už pár dní zalehlé uši, nedělalo mi problém to všechno přeslechnout a myslet si své. Dostaly jsme mapu, itinerář, startovací kartu, tatranky a v čase 8.30 vyrazily. Trasa byla od začátku perfektně značená, i když jsem samozřejmě hned vyšilovala, jestli jdeme správně.  Motivačně jsme si totiž přečetla článek holčiny, která šla loni slepě za skupinkou a místo své trasy šla tu delší (asi o 15 km).

Pro nás jsem vybrala trasu SHORT, což byla trasa nejkratší a měřila 28 km. 

DSCI0042 DSC01587
autor fotek: Tereza Bulasová
 

Ukazetel šipky s dopsanými slovy "přes potok" nás upřímně dost zaskočil, jelikož terén ani potok nevypadal zrovna dobře.

Nechaly jsme dojít mladou skupinku, kterou jsme pyšně předešly už pár metrů od startu a nechaly se inspirovat vhodným skokem na rozbahněný břeh. Mé mamce dokonce mladík ze skupinky pomohl! Je to hrdina!  Věřím, že začátkem rána to nemuselo být špatné zpestření cesty, ale v pozdější době už byl břeh na doskok tak rozbahněný, že slušný skok pro čisté a suché přistání se dal vymyslet dost špatně. (pozn. Možná kdyby byli lidi ohleduplnější a nenechali tam všechny psy vycachtat, tak by nebyl břeh v takovém stavu. Osvěžit se mohli přece kdekoliv dál.)

To bylo ale jediné úskalí, které jsme musely snést. Počasí vyšlo úplně luxusní, sluníčko svítilo celý den, Jessie ťapkala spokojeně, všechny předbíhající psy ignorovala, my jsme postupně sundávaly svetry a bundy, míjely náhodné kontroly a mířily kolem cemenárny k první živé kontrole. Sympatická paní opět politovala Jessienku, že musí na těch kratičkých nožičkách šlapat celou cestu a čekala jsem, kdy už jenom dodá, jestli ji půlku cesty náhodou nenesu. (pozn. Kdybych si myslela, že to neujde, tak s ní asi nepojedu na takovou akci, abych ji tam pak celý den nosila, ne?)

Dogtrekking je extrémní sport, při němž se překonávají mimořádné vzdálenosti v časovém limitu a o to nám šlo. I když to bylo vlastně poprvé, kdy Jessie musela být celou cestu na postroji a vodítku, nedělalo to problém ani jí - ani mně. Ba naopak se lépe drží tempo, nikde se nečeká, prostě valíte. Valíte do té doby, než potkáte první pořádný kopec!  Všichni nás nechali šlechetně vepředu a já je v půlce kopce velkoryse pouštěla zase před nás. Já totiž na rozdíl od nich netušila, co nás čeká?! Sedla jsem si přesně v místě, kdy se mi v tom prudkém vymletém kopci naskytl výhled alá "konec kopce v nedohlednu" a "pod kopcem mraky lidí" snažící se nechat veškerou práci na jejich obrovských psech... Ten kopec byl doopravdy brutální a já prostě nemohla. Všichni nás předešli a až do cíle jsem nikoho z nich neviděla.

DSC01563 DSC01562

Druhou přestávku - již svačící jsme si udělaly téměř v polovině trasy na hrázi rybníka před Hostěnicemi, nicméně Jessie hned vyskočila na lavičku a rozhodně nevypadala, že by potřebovala být chvilku v klidu, takže jsme jídlo rychle spořádaly a vyrazily. V Hostěnicích jsme trochu zaváhaly nad značením, ale došly jsme našeho zachránce Vojtu z rána ("od rozbouřeného potoka") a jeho skupina nám potvrdila správný směr cesty. V té chvíli bylo kolem poledne, slunko pražilo, Jessie spokojeně táhla a lidi jsme předcházely maximálně díky tomu, že zůstali někde sedět na přestávku. Trochu mě to štvalo, protože naše tempo bylo svižné, ale říkala jsme si, že jsme startovaly mezi posledními, takže na ty co potkáváme máme pořád náskok.

Druhý kontrolní bod jsme málem přešly. Šlo totiž o kleštičky zavěšené na odpočívadle u myslivny a my zrovna odpočívat nechtěly.  Hádejte díky komu, jsme si nakonec kontrolu cvakly? (Ano, ať žije Vojtova skupina!) Získaly jsme tak poslední povinnou značku do startovací karty. Cesta do cíle začala nabírat jasné rozměry, nohy bolely mě i mamku a Jessie si poprvé lehla snad až na 22 km. Daly jsme jí již po několikáté na posilněnou pamlsky s vodou a po pár minutách osvěžení jsme se všichni rozešly. Každé rozcházení nás bolelo čím dál víc, ale vždy to přešlo...

4 km před cílem to Jessie "vzdala" ještě 2x. Hodně vyhledávala stín, bylo fakt vedro, takže jsem ji neustále polévala vodou a ona vždy ožila. I když jsme šly dlouho kolem lesa, tak o stín byla docela nouze a my se pořádně opálily.  Před Šlapanicemi nás zastihl ještě fotograf, který nás motivoval tím, že už je to jen kousek a já doufala, že už Jessie neprojeví žádnou slabost. Vypadala fakt uchozeně, ale do posledního kopce jsme to vzaly svižně a do cíle dorazily v 14.39 hodin.

DSC01554 DSC01577 DSC01583or

Překonaly jsme sami sebe! Šly jsme se osvěžit ledovou vodou do klubovny a zakousnout něco z místního chutného občerstvení. Jessie hned odpadla, byla úžasná, je to náš machr! Jak můj taťka prohlásil, takového psa už nikdy mít nebudeš, ona je výjimečná.

Chtěla jsem počkat na vyhlášení do 18.00, abychom věděly, kolikáté jsme došly. Za tu dobu Jessie nabrala dost energie, aby si mohla se mnou dojít pro ceny, které byly pro všechny! Hlásilo se od 60. místa po bedny a my byly na 34. místě! To je moc slušný výsledek (ať si říká kdo chce, co chce).

Moc všechny obdivuji, každého kdo pobral sílu a odhodlání a vyrazil, ať už na trasu Short (28km), MID (42 km) nebo dokonce LONG (tuším, že to bylo v tomto případě 82 km). Jste úžasní - všichni! A nejvíc moje mamka, protože na rozdíl od nás, neměla trénink vůbec žádný! 

Kdo nás na trase míjel - možná má u nás FOTKU.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře